Cestovat neznamená jen cestovat prostorem, ale také časem. Cestujeme, abychom se dostali dál, abychom dosáhli jiného místa a jiného okamžiku: budoucnosti, po které toužíme.
Tato budoucnost se může skrývat všude, dokonce i mezi pískem pouště, jako zrnka skla na pokraji pádu. Hledání, které vyvolává zvláštní emoci: Vzrušení z objevování.
Čas na nikoho nečeká, začněme poslední díl Maserati Příběhů troufalosti...
Říká se, že v noci vítr pročesává poušť a ráno prý vypadá všechno jinak. Jen ti, kdo ji dobře znají, vědí, kam se vydat, ostatní se pohybují uprostřed písečného přílivu možností.
Město je už za námi, rozptýlená světla technologické katedrály, která se rozprostírá na kilometry a kilometry čtvereční, se postupně line jako chuchvalce kouře, uspořádané do vřetene, aby osvětlily cestu, která vede do pouště. Zbytek už je jen tma a noc.
Silnice před námi je sotva rozeznatelná: její linie jsou rozmazané, leží pod vrstvami písku tak jemného, že se dotýká kol a karoserie, jako by to byl prach.
Je čas opustit asfalt, černou barvu dehtu a cesty, které jsme už projeli. Odbočujeme doprava, abychom se vydali alternativní cestou, obklopenou dunami a keři, které vypadají jako choreografie možného světa, vytvořeného dotekem různě husté tmy. Urazíme asi kilometr směrem k srdci noci a pouště, dokud cesta neskončí. Už není před námi: svět je kolem nás.
Pro jízdu v poušti je nutné snížit tlak v pneumatikách: proto zastavujeme. Řidič vystoupí z auta a pomocí přenosného tlakoměru vyfoukne vzduch se zvukem, který je jedinou stopou jeho přítomnosti, než se rozpustí ve větru. Jeden bar tlaku pro všechny čtyři pneumatiky. Jedině tak může Levante Hybrid s výkonem 330 koní získat přilnavost, kterou potřebuje k tomu, aby se mohl odvázat, aniž by ho přemohl jeho vlastní výkon. Mezitím začne tlumené světlo kreslit rozpoznatelnou linii, která dává tvar tmě. Je to svítání, pohyblivý profil pouště, která se před námi otevírá na míle daleko a kterou se chystáme překročit.
Při nepřítomném pohledu se může zdát, že poušť je koncem tisíciletého procesu. Zbytky vesmírných hornin, rozčtvrcené časem a erozí nekonečného řetězce okamžiků, které se stále zmenšují a jsou vydány na milost a nemilost větru, který zvedá zrnka k nebi. Orogeneze dospívající k zastavení, elegantní a nebezpečná krása toho, co končí.
Dnes ráno však poušť vypadá jinak. Musí to tak být. Je to říše možností, potenciálu: budoucnost, ne minulost, kterou tvoří tisíce a tisíce možných kombinací zrn - pohnutých větrem nebo rukou člověka - v něco nového. Moře entropického písku, které čeká na gesto, vstup, popostrčení, aby se přeskupilo do designu, který má smysl, geometrii a krásu.
Levante Hybrid se nebojí ani deseti či patnáctimetrových výškových rozdílů, které duny tu a tam nepředvídatelně nabízejí. V tónech modré na okrové barvě působí motor živě, vrčí jako sportovec při maximálním úsilí, jako zvíře, které bojuje s obtížemi přírody a pak je překonává. Zevnitř však působí dojmem zaoceánského parníku. Valí se a plave na měkkých, nekonečných gausech a teprve na vrcholu duny mám chuť se ohlédnout.
Právě se rozednívá a vodorovné světlo slunce protíná písek stoupající od zadních pneumatik. Tady je vzor, zlatá spirála, která se zvedá z písku a prochází kruhy, a já vidím tvary, které jsou čistou krásou, kaligrafickým mistrovstvím jako země, která nás hostí. V tuto chvíli se zdá, že tisíce nehybných částeček našly své přesné místo: nová harmonie. Mandala krásy a síly.
Uchopím tento obraz, než se po chvíli rozplyne. Zrodí se z něj smysl. Znovu se podívám před sebe a na linii obzoru vidím vynořující se tmavou zaoblenou kopuli. Pomalu se zvedá a nebýt toho, že slunce je teď kulaté, pomyslel bych si, že svět vítá další hvězda.
Dál na východě se vynoří další kopule a společně pomalu stoupají vzhůru, dosáhnou Slunce a zakryjí ho jako při zatmění slunce. Dva horkovzdušné balony si pohrávají se silou vesmíru a našeho Levante. Všechno jako by se otáčelo, směřovalo k nějakému směru, opisovalo dokonalé orbity.
Tady, na světě, je dnes ráno jen plná síla přírody a dvě cesty, jak překonat prostor. Tanec technologií nad zakřivenou linií Země, která se zase probouzí a vypadá mladě, krásně, neposkvrněně.
Návrat do města je jako cesta hrdiny. Byl tu starý svět a pak výzva, které je třeba čelit, ta nejtěžší možná. Výzva, která je stejně jako poušť plná obtíží, temných míst, písku, v kterém můžete utonout. Výzva je teď, je zcela lidská, ale vedená pro svět, pro budoucnost.
Cesta zpět je vytyčena. Vítr ji vyčistil a nyní můžeme vidět budoucnost. Je tvořena stejnými věcmi jako každý začátek: vzduchem, vodou, zemí, ohněm. Ale tyto základní prvky prošly lidskýma rukama, které je nejprve využily a nyní je začínají podporovat. Je to pochopení, je to začátek nové éry, boj, který se nekoná proto, aby zvítězil, zkrotil se nebo vzdoroval, ale boj ve shodě se světem a za svět. Když se člověk vrací z cesty, vždy se vrací změněný, zvláště když si vybere správnou cestu.
Cesta Maserati k elektrifikaci začala vývojem mild-hybridních verzí Ghibli a Levante, prvních dvou modelů, které předznamenaly budoucnost Maserati. Cíl: navrhnout a vyrobit nejlepší možný hybrid, čistě Maserati, s technikou a řemeslným zpracováním, které vychází z tradice a rozvíjí se pomocí nejlepších technologií. Stejně jako jsem to právě udělal já sám, i Maserati se ohlédlo zpět a z písku minulosti, z konce staletého procesu, se pokusilo vybudovat krásu. Přehodnocuje, znovu sestavuje, přetváří. Očistit svět tím, že znovu vybudujeme krásu, to je smysl této pískové kresby. Není to však mandala, je to nová a trvalá vize energie a krásy.
Our journey with Maserati across the snow, the sea and the desert ends here.
This is how we moved through space and time; learning where we will go tomorrow, leaving our yesterday better than how we experienced it.
Related stories
It's time for a new luxury revolution
