Dostat se do cíle může být otázkou pouhého přesunu, ale cestování je to, co znamená mnohem víc. Cestování je způsob, jak zažít emoce a probudit ty, o kterých už jste ani nevěděli, že jste je prožili. Cestování napříč kontinenty s touhou být ohromen, uvědomit si přítomnost okamžiku a pokaždé objevit zvuk vášně, síly přírody a vzrušení z objevování nového.
Maserati oslovilo spisovatele a fotografa aby prostřednictvím svého umění zachytil tyto emoce.
První zastávkou této cesty je majestátní a vrtkavé horské území. Právě zde můžete zjistit, jak vypravěč a lyžařský mistr světa Giorgio Rocca toto dobrodružství prožili. Objevte spolu s nimi ZVUK VÁŠNĚ!
Představte si údolí, které přetíná přehrada a hranice. Jde o údolí, kde končí svět, který evokuje starodávné obchodní přechody s horskými ubytovnami. Hory nad vámi jsou pokryté sněhem, jehož výška je vyšší než člověk sám. Piz bernina, Piz Quattervals, Piz Murataröl, Scima da Saoseo - hřebeny těchto hor vykreslují vlnitou čáru, za níž se rozprostírá modrá obloha bývalého Pruska - nekonečný modrý prostor, kde řídne vzduch.
Upnete-li zrak zpět na zem, uvidíte silnici, která se vlní údolím. Právě ona je možná důvodem, proč se místnímu údolí přezdívá "Valley Road". V pravé části údolí byste našli jiný druh modré se zelenými tóny jezera Livigno. A skutečně existují, jen jsou skryté pod příkrovem sněhu a ledu. Po levé straně chrání kamenné zdi silnici, o kterou se hory opírají. Vlnící silnice a krajina pod nimi ožívá a z viditelného se stává film.
Shrňme si to: hory v okolí, hranice před vámi, ledové jezero napravo, silnice pod vámi a auto všude kolem vás.
Jsem jen našeptávač, ten kdo to prožívá, jste vy.
Nyní, když už víte, že žijete je čas skončit s představami. Zaposlouchejte se. Ale nechoďte příliš daleko, poslouchejte prostor, který vás obklopuje. Kokpit auta je jako bezpečné lůno divokého zvířete. Uvnitř necítíte žádnou nestabilitu ani nebezpečí. Obzvlášť, pokud jde o prostor, v kterém pronásledujete svou kořist, o čemž bude dnešní zážitek.
Ale není ticho jako ticho. Zaposlouchejte se pozorněji, obzvlášť, když se přiblížíte k zatáčce. Osm ventilů zvyšuje rychlost svého pohybu a crescendo se dostává z hlubokých tónů až k ostrým vyšším tónům, kde se tento zvuk mění a divoké zvíře se proměňuje v perfektní technologii, jeho zvuk je prokreslený do každého detailu vysokých otáček motoru.
Zatáčka brání ve výhledu, když v tom se objeví další, vše je na dosah vašich rukou, sluchu, těla (vy jste tou hybnou silou), když v tom se před vámi otevírá rovný úsek, který volá divoké zvíře. Reakce následuje okamžitě. Ventily opět zvyšují své otáčky a mírný tlak na hrudníku vás posune hlouběji do sedadla. Pohled na hory je vykresluje jako zemské prsty, které ukazují směrem vzhůru.
Venku vyje divoké zvíře a dává průchod své živočišnosti, ale uvnitř si užíváte stále dostatečný luxus. Jde o zkoumání věčné hranice absolutního ticha a válečného pokřiku.
Když na něj stoupnete, nedotčený sníh se stlačí s měkkým praskáním a i zvuk je krásně čistý. Volný prostor se smršťuje. Ale opusťme zvuk a pojďme cítit tělo. Šplháte po horském úseku, vzduch je svěží, suchý, ale vaše rty ho necítí ostře. Při každém nádechu ucítíte slunce. Složité molekuly glukózy se rozkládají a dodávají vám další dávku energie, každý krok ukrajuje vzdálenost. Cítíte energii, žijete.
Pod stopami, které vytvořily vaše chodidla vede silnice, která protíná zadní část hory, ke které stoupáte. Díváte se na ni a nic nevidíte. Posloucháte a nic neslyšíte. Pokračujete v chůzi se zavřenýma očima, temnota je zbarvená do oranžova, pokožka vaší tváře je jako podnos pro slunce a jediný zvuk, který vnímáte je neustálé stlačování suchého a voňavého sněhu pod vašimi chodidly.
Poté, jako nástroj, který následuje árii v duetu, zazní výbuch strun. Silný nervózní třepot je dokonale ovládaný, jako akrobacie sršně. Zrychlujete tempo, protože víte, co je to za zvuk. Je originální, elegantní a zuřivý zároveň. Už jste jej zažili.
Struny praskají a bouří se stejným zápalem, ale vyšší intenzitou. To je okamžik, kdy otevřete oči a otočíte se: před zatáčkou spatříte vysoký hrdý "čumák" auta, který vykukuje skrz zatáčku. Řidič s milimetrovou přesností balancuje na hranici kontroly a svobody. Díky motoru, odstředivým silám nehrozí žádné nebezpečí. Jde spíše o příležitost. Každý řidič si může dopřát rychlé kontra. Čtyřicet centimetrů široké pneumatiky surfují na sněhu a vyhlazují ho jako štětec namočený do bílé tempery. Řidič je zdrojem pohybu mezi množstvím prázdnoty a plným prostorem, kterým příroda vyplnila krajinu. Jedinečné. Právě takto by se měl člověk spojit s bezprostřední silou, aby pocítil její živost, zvířecí divokost, hurikán, který se kolem něj prožene a zanechá po sobě zvuk, který fyzika nazývá dopplerovský efekt.
Na vrchol dorazí chvíli před vámi a vy musíte popustit uzdu koním, které se ve vás ukrývají.
Na vrcholu se pohled změní. Motor ztichne, srdce zpomalí, pohled se otevírá: nohy spočinou na linii, ke které směřovaly od počátku cesty, linii, která odděluje bílou od modré. Zdála se být tak daleko… ale člověk touží po změně.
Dorazili jste se na vrchol a čekáte, co nastane. Jste tu sami, jen vy a má slova, která vám chtějí pomoci vidět. Hřeben Alp se táhne všude kolem vás a bílý trojzubec modelu Levante doplňuje scenérii jako portrét, který člověk vytesal do kamene. Vedle nyní ztichlého vozu, bez hnutí, jako divoké zvíře připravené k útěku, stojí člověk, kterého jste viděli mnohokrát, ale nikdy ho skutečně nepoznali. Vidíte ho klouzat na sněhu, využívat gravitace, závodit v superobřím slalomu - jako Odysseus prchající před Kyklopy, kterým řekl, že jeho jméno je Nikdo. A zde, v této alpské scenérii ve výšce 2400 metrů, v únorový den roku 2021 se Nikdo stává syntézou důmyslnosti, inteligence, instinktu, síly a ambice. Maserati Levante Trofeo a Giorgio Rocca, světový šampion ve slalomu z roku 2006, to vše uvedou do pohybu: show může začít.
Řidiči a lyžaři mluví stejným jazykem. Významově ani fyzicky není žádný rozdíl v tom, jakým způsobem se vydávají na svah. Usmívají se, sledují křivku pohybu: konec konců, lyže i motor jsou jen různé způsoby, jak dosáhnout vysoké rychlosti a zvýšit vzrušení z pocitu, že žijeme.
Řidič a lyžař přestávají mluvit a krajinu plní jen zvuk způsobený pohybem vzduchu. Jako ticho před bitvou nebo při námluvách. Duel pod poledním sluncem.
Giorgio Rocca si zapíná lyžařské boty a řidič si zapíná bezpečnostní pás. Hned vedle čeká rolba: budete svědky tance, který vychází ze samotného srdce pohybu.
Motor hřmí, Rocca zavírá helmu: pevně se držte a přestaňte vnímat můj hlas.
Lyžař se rozjede díky gravitaci, zatímco Levante pohání osmiválcový motor V8 s 580 koňskými silami. Nicméně způsob, jakým energie využívají a vytvářejí půvab pohybu, je svou podstatou stejný: správně zvolená dráha, dokonalost sil, které krotí setrvačnost a změny směru. Za startovní čarou se zdá, že se dno údolí přibližuje stále rostoucí rychlostí, ale zatímco Rocca zrychluje a Levante zvyšuje otáčky motoru, vy cítíte, že lehký vánek ve vlasech se stává větrem a ten se mění v blizard. Krajina je tak bílá a nebe tak jasné, že vidíte svět v jeho plné intenzitě.
Člověk a vůz sestupují dolů po svahu vedle sebe, jako kdyby do sněhu psali báseň; báseň o napjatých šlachách jezdce a řídícím mechanismu auta, o lidských svalech a ventilech v motoru, o živé bytosti a technologii, které spolu komunikují, vzájemně se napodobují a svádějí. Jste tady, uprostřed této básně, zkoumavý pozorovatel, který vejde do dějin jako svědek jedinečného představení: člověk na sněhu a vůz hravý jako člověk spolu vedou dialog jako potomci bohů stvoření z krve a benzínu, železa a masa, průduchů a dechu. Rolba se žene za ohňostrojem krystalů vystřelujících k obloze při každé zatáčce a vyrovnanost, kterou cítíte pochází z dokonale synchronizovaného pohybu.
Celé to trvá méně než minutu - měl totiž pravdu ten, kdo řekl, že dokonalost je své podstaty krátká: je tak intenzivní, že člověk její sílu nevydrží dlouho. Ani světový šampion, ani vy s očima oslněnýma krásou. Auto by vydržet mohlo, ale bez člověka je jako srdce bez tepu.
Vystoupíte z rolby, otočíte se a podíváte se zpět nahoru tam, kde vaše cesta začala. Znovu si přečtete báseň, kterou jste právě napsali, a cítíte, že teď už je celá.
Livigno je co by kamenem dohodil, vracíte se pro své věci, abyste mohli tenhle kout světa opustit – místo, které vypadá jako hvězdokupa bílého studeného prachu, která sem přilétla z dalekého severu. Vracíte se od mistra světa ke svým denním povinnostem a výuce lyžování a opouštíte stroj, který vám umožnil zažít rovnovážný stav mezi divokostí a krásou. Necháváte zde i báseň napsanou na svahu pokrytém hlubokým sněhem.
Někde poblíž zaslechnete hudbu, možná diskotéku, která transformuje do melodie zvuky, které jste zaslechli mezi sněhem a nebem a mezi člověkem a strojem.
A je tu ještě něco, co byste měli vidět: všechny další živly, které člověku a jeho stroji dovolují společně tančit a psát básně. Ale času je dost. Cesta nikdy nekončí.
Related stories
It's time for a new luxury revolution
